Každá snaha výrobců směřující ke zvýšení odolnosti notebooků má svoje meze. Ty jsou určeny neustále posouvanou hranicí vynalézavosti uživatelů notebooků, kteří buďto schválně, z nevědomosti, z neznalosti principů mechaniky, chemie a elektroniky, nebo prostou snahou o notebook maximálně pečovat překonají jakoukoli možnou ochranu a technologii.
Rozhodl jsem se podělit se s vámi o poněkud úsměvné příběhy notebooků a jejich uživatelů, jichž jsem byl za dobu počínající slavnými procesory Z80 přes Intel 286, 386, 486 až po dnešní supermodely svědkem. Také trochu nahlédneme do historie.
Byla jednou doba, kdy vlastnit doma stolní počítač znamenalo mít každý víkend o rodinné návštěvy postaráno a omezit témata mužské konverzace na burzu programů a bouřlivé recenze her. Kdo vlastnil notebook, byl považován za potenciálně nebezpečného adepta hospodářské kriminality. Ta doba byla zvláštní několika zvyklostmi:
- Cena dnes bezcenného stroje byla natolik astronomická, že i středně vybavený notebook měl hodnotu tři roky jetého rodinného automobilu.
- Když už si někdo notebook pořídil, pak o něj pečoval ne méně než o svoji chatu, patřičně do něj investoval a obvykle ho vylepšoval, co to šlo – často až za hranice původních představ výrobců.
- Jednalo se o cenný majetek a podle toho jeho majitelé usilovně dbali o jeho maximální bezpečnost a trvanlivost, často z nevědomosti až k jeho škodě.
Klasikou nejen té doby byla snaha majitelů notebooků vylepšovat stroj, jak to jen bylo možné. A často i více…
Od funkce psacího stroje po řízení výroby oceli
Měli jsme jednoho dobrého zákazníka – jednalo se o učeného pana profesora jedné nejmenované technické fakulty jedné vysoké školy v Ostravě. Tento vážený zákazník byl zvláštní tím, že ke konci každého roku přinesl na papírku napsanou několikacifernou sumu a chtěl za ni vybavit notebooky vlastněné jeho oddělením „nějakým zajímavým upgradem“. Jinými slovy, vždy věděl, kolik peněz potřebuje do vylepšení notebooků vložit, aby v dalším semestru nebyl krácen provozní rozpočet fakulty. Naproti tomu neměl žádnou představu o tom, čím chce notebook rozšířit a k čemu takové rozšíření bude vlastně využívat. Prostě zákazník, který neví, co chce, ale chce to velmi odhodlaně a za to je ochoten dobře zaplatit.
Naše snaha vysvětlit zákazníkovi, že možnosti notebooku nejsou neomezené, se u něj vždy setkala se shovívavým úsměvem a argumentem, že on už jeho využití nějak zařídí. Ačkoli jsme nebyli o smysluplnosti takových požadavků přesvědčeni, rozhodnutí dobře informovaného zákazníka, jsme ignorovat nemohli, zvláště když je podpořil oficiální objednávkou s razítkem školy.
Takže jsme pak vyráběli zřejmě nejvíce „nadupané“ stroje daného typu na světě. Do notebooku, na němž tehdy neběžela ani Windows (byl používán pro nějaké měřicí účely, komunikujíce s okolím výhradně přes sériový konektor pod operačním systémem MS-DOS) jsme museli nacpat tehdy neuvěřitelných 20 MB paměti RAM v ceně cca 25 000 Kč! Co na tom, že MS-DOS stejně uměl obsloužit maximálně 1 MB RAM a zbytek prostě neviděl. To bylo ale na naplnění ročního rozpočtu fakulty málo, a tak tedy přišla na řadu instalace zvukového modulu, PCMCIA karty pro přidání dalšího nikdy nevyužívaného paralelního portu a výměna černobílého displeje za tehdy zcela unikátní barevný D-STN displej (pasívní předchůdce dnešních TFT LCD). Bratru upgrade notebooku celkem za asi 80 000 Kč.
Procesor i486SX, který již patří do dávné počítačové historie
Samotný notebook stál 60 000 Kč a tepal v něm procesor i486SX-25. A jelikož pro další rok byl tímto svérázným nákupem zajištěn fakultě rozpočet ve stejné výši, v prosinci dalšího roku byl s velkou slávou vyměněn tento procesor za 3x výkonnější i486DX4-100. Aby ovšem notebook takový procesor vůbec přijal, museli jsme objednat základní desku nové verze. Rozpočet 80 000 Kč byl opět naplněn. Tímto byla z hlediska technických možností možná technická vylepšení notebooku do mrtě vyčerpána a my jsme mysleli, že příští rok si zákazník koupí notebook již nový (začala doba Pentií).
Ne však z pohledu zákazníka. V té době byla účetní odpisová doba počítačů i notebooků zákonem stanovena na pět let, a tedy notebook musel tuto dobu vydržet a sloužit lidu. O rok později se pan profesor objevil znovu a chtěl notebook patřičně vylepšit. Marná byla naše snaha přesvědčit jej ke koupi notebooku nového a o nemožnosti dalšího vylepšování – o smyslu takového požadavku nemluvě. Zákazník opět donesl objednávku a peníze prostě „musel“ proinvestovat.
Technické oddělení dalo hlavy dohromady a snažili jsme se vymyslet alespoň nějaké smysluplné rozšíření notebooku. Důkladným prozkoumáním notebooku jsme přišli na to, že notebook má na zadní straně ještě jeden mnohapinový konektor, ovšem plastovým výliskem zaslepený. Výrobce notebooku k tomuto modelu původně plánoval vyrábět dokovací stanici, z těchto plánů ale nakonec sešlo, a k naší smůle jsme zákazníkovi tedy takovouto „nezbytnost“ nebyli schopní nabídnout.
Naštěstí náš tehdejší servis notebooků byl plný technických nadšenců a vzali jsme zákazníkovo rozhodnutí vylepšit notebook jako výzvu. Pečlivě jsme nastudovali zapojení a chování plonkového datového konektoru, kolega navrhnul a vyrobil desku plošného spoje, umístili jsme ji do slušivé krabičky a vznikl interfejs (pro neznalé: interfejs = interface = komunikační rozhraní mezi notebookem a okolím... volně překládáno jako „meziksicht“). Tento jsme ohodnotili cenou 40 000 Kč a za zbytek rozpočtu (ano, za celých 40 000 Kč) jsme zákazníkovi dodali vypucovaný souřadnicový zapisovač ALFI, což bylo ze stavebnice Merkur, několika krokových motorků a podomácku vyrobené desky elektroniky vyrobené monstrum, jež dovedlo obyčejným kancelářským fixem za cca třicet minut pokreslit stranu papíru A4 jakýmkoli textem nebo obrazci. Původně byl určen a vyvinutý pro osmibitové počítače ZX-Spectrum a Didaktik Gama, tuším redakcí časopisu ABC.
Zákazník byl maximálně nadšený, že dostal k Vánocům takto vymakanou hračku. Následovalo několik desítek zaplacených konzultačních hodin, kdy jsme jej seznamovali s obsluhou a psaním obslužných rutin pro Alfiho. Následující rok jsme pochopili, že lepší periférii jsme snad škole zastoupené panem profesorem snad ani nemohli poskytnout. Profesor se do Alfiho zamiloval, vymýšlel pro něj nejrůznější zapeklité úkoly, které pak dával k řešení svým studentům a myslím, že mnoho dnešních manažerů a technických specialistů působících v širokém spektru firem prošlo tímto trenažérem. Životnost notebooku se blížila konci, nicméně podle účetních údajů měl ještě do března dalšího roku vydržet, než bude oficiálně odepsán a zákazník nebude motivován k jeho neustálému zdokonalování.
486 za 350 000 Kč
A jak už jsme očekávali, uplynul rok, přišel prosinec a s ním zákazník. V ruce nadupaný notebook LCD-TFT VGA/i486DX4-100/20 GB RAM/HDD 520 MB + příslušenství. Tentokrát měl jasnou představu, co za 80 000 Kč z rozpočtu fakulty pro vylepšení notebooku chce. Notebook měl prostřednictvím námi dodaného interface řídit moderní linku elektrické pece, kde na začátku se sypala železná ruda a příměsi a na konci měl vyjet ingot oceli předem definovaného složení. Prostě nějaká další hračka, kterou škola obdržela pravděpodobně jako grant, snad jako dar od přítele velkého Mánesmanna. Hned po první návštěvě u zákazníka jsem pochopil, že periférie je to ve srovnání s Alfim poněkud většího kalibru a splnění požadavku zákazníka je sice technicky zřejmě možné, ale vyžadovalo by to pro mne dát výpověď zaměstnavateli a nechat se zaměstnat jako vývojový pracovník školy na plný úvazek. Což jsem z praktických a finančních důvodů nemohl přijmout.
Zákazník odešel tentokrát neuspokojen a rozpočet pro poslední rok života notebooku investoval zřejmě u jiného dodavatele, specializovaného na průmyslové technologie. Jak jsme později zjistili, linka tavby oceli měla počítačem řízený proces výroby dodaný již dodavatelem, ovšem s manuálem v němčině a tuto pan profesor neovládal. V únoru následujícího roku přinesl student pana profesora náš známý notebook do servisní opravy. Nefungoval.
Byl totálně vyhořelý ze strany rozhraní, interface samotný byl na škvarek a notebook značně pokroucený viditelně působením silného sálavého zdroje. Jak je vidět, pan profesor se zřejmě nakonec rozhodl vzít řízení školního reaktoru do vlastních rukou… a nezapomněl ani na moje naléhání, že se stávajícím datovým rozhraním by kabel mezi notebookem a ovládaným zařízením neměl přesáhnout délku jednoho metru, nemá-li docházet ke ztrátě kvality signálu. Tohle doporučení samozřejmě nepočítalo s umístěním notebooku v sousedství žhnoucí pece pro tavení železa…
Notebooku už nikdo nepomohl. Hned v dalším týdnu si škola objednala pět nových notebooků s procesorem Pentium 4. Pana profesora jsem již poté nikdy neviděl. Dodnes doufám, že se ve své záslužné snaze co nejvíce využít školní majetek ke studiu při obsluze tavicí linky sám nevypařil… Když jsem si to počítal, tento notebook 486 i s konzultacemi stál tehdy školní rozpočet cca 350 000 Kč, nepočítaje v to mzdy školního personálu. Opravdu rekordman, který by si jistě zasloužil místo ve školním muzeu.
Hybridní PC-book
Jiný případ svědčící o vynalézavosti uživatele se také datuje do doby prvních Pentií. Nový LCD panel pro notebooky se tehdy pohyboval v cenách od 20 000 Kč (černobílý SVGA LCD) až po 60 000 Kč (barevný TFT SVGA panel). Docela slušná pálka pro normálního smrtelníka, zvláště když průměrné platy se pohybovaly na polovině dnešních zvyklostí.
Zákazník nějak přišel o barevný LCD panel, a protože do nového displeje investovat nehodlal, namontoval do původního rámečku displeje malý černobílý 12“ CRT monitor. Zajímavá symbióza dvou zdánlivě nekompatibilních technologií tvořila jednotný celek působící dojmem vývojového prototypu. S ohledem na objem a hmotnost CRT monitoru se tak přiklápěl ne displej k notebooku, ale naopak notebook k monitoru. Sluší se poznamenat, že celek byl přesto přenosný, neboť šikovný zákazník opatřil monitor madlem k přenášení. Menším problémem bylo dvojí nezávislé napájení – zatímco notebook ještě stále byl schopen fungovat z baterky, monitor samozřejmě potřeboval podpořit ze sítě 230V.
A s čím tedy zákazník svůj notestation donesl? Podařilo se mu někde pro nedostatek zásuvek připojit notebook a monitor každý na jinou zásuvku, mezi nimiž byl ovšem rozdíl potenciálů 380 V, neboť každá zásuvka patřila jinému rozvodu. Kupodivu se tehdy podařilo celek opravit a věřím, že dodnes existuje plně funkční někde v rodinné sbírce kuriozit a chodí se na něj dívat školní výpravy.
Co dokážou domácí mazlíčci
Existuje jistá řada exotických závad notebooků, které se čas od času v servisu opakovaně vyskytují. Mezi ně patří neodborné zásahy domácího zvířectva do hardwaru, ale (a teď pozor!) dokonce i do softwaru notebooků. Nejméně dvakrát ročně tak procházejí rukama našich techniků notebooky s překousanými kabely od nejrůznějších hlodavců. Paradoxní je, že obzvláště jim chutnají silové kabely, jimiž ve chvíli svačiny proudilo střídavých 230V. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak dokáže hlodavec systematicky překousat kabel pod napětím a takový zážitek ve zdraví přežít.
Takové lanko s mnoha drátky se přece nedá překousnout najednou – s tím má co dělat člověk s kleštěmi. Představa domácího miláčka, jak v žáru jasně hořícího elektrického oblouku s chutí piluje zoubky fázový vodič a olizuje u toho nulák, mi nejde dohromady s učivem přírodopisu. Vždy se takového zákazníka ze zvědavosti ptáme, jak dopadl hlodavec, a je pravdou, že jsem se ještě nesetkal se smutným konstatování zvířecího konce. Na rozdíl od postižených zdrojů a notebooků, které zásah obvykle neslavně odnesou.
Měli jsme však jiného experta. Pán ve středních letech měl zálibu ve vymýšlení hesel v aplikaci, kde si psal nějakou soukromou databázi kdovíčeho a třásl se strachy, aby si záznamy nepřečetla manželka. Jednou byl také zrovna uprostřed operace zadávání hesla, když v tom někdo zazvonil. Pán se na moment vzdálil od svého notebooku a odešel vyřídit návštěvu. Co však čert nechtěl – v ten moment se mu po klávesnici prošla dosud u nohou podřimujíci kočka a prostor notebooku opustila šlápnutím na klávesu Enter. Nevím, jak se jí to podařilo (neznám dnes aplikaci, která by nechtěla zadat nové heslo dvakrát), ale od toho dne se pán ke svým záznamům již nedostal. Už si nevzpomínám, jak úspěšně dopadla záchrana dat z disku, ale dodnes mi v paměti utkvěl telefonát kolegy se zákazníkem, kdy byl pán vyzván usmívajícím se technikem k dodání kočky, která jako jediná mohla teoreticky heslo zrekonstruovat.
Když už baterky, tak pořádné
Ačkoli reálná životnost notebooku bývá obvykle několik let, akumulátory odcházejí po cca 2-3 letech provozu. Je to dáno jejich elektro-chemickými vlastnostmi a moc se s tím dělat nedá. Ačkoli měli jsme zákazníka – kutila, který se s problémem vypořádal po svém. Usoudil, že novou baterku kupovat nebude, ale bral si notebook na víkend na chatu, kde na něm usilovně v deštivých dnech pracoval. A na chatě nebyla zavedená elektřina. Takže si baterku vyrobil. A když už baterku, tak tedy pořádnou. Čtyři velké olověné autobaterie v sérioparalelním zapojení byly opravdu schopné napájet notebook od pátku do neděle. A přes týden se pak baterka za baterkou nabíjely v městském bytě autonabíječkou.
Autobaterie, nebo součást notebookového napájení?
Problém nastal tehdy, když si zákazník jednou autonabíječku někde zapomněl, a tehdy se rozhodl, že nechá tuhle elektrárnu nabít samotným notebookem. Nějak se mu podařilo oklamat nabíjecí elektroniku notebooku tak, že notebook opravdu vyhodnotil baterii jako svoji vlastní … a začal nabíjet. Jenže nabít takovéhle monstrum, to už je pořádný kus práce pro notebook zvyklý na 2,4 Ah baterii. Notebook tedy nabíjel a nabíjel den po dni a noc za nocí. Celou tu dobu musel být zřejmě rozžhavený do ruda, přesto jeden týdenní cyklus zvládl. V dalším týdnu se někdy kolem středy zhroutil a po nabíjecí elektronice zůstala jen zuhelnatělá díra v desce plošného spoje. Opravit nebylo co. Černá díra se za dobrou součástku vyměnit nedá a výměny základních desek z cenového hlediska tehdy sahaly do sféry sci-fi.
Notebook jako součást projektoru
Zvláštní kapitolou jsou uživatelé notebooků, kteří se rozhodnou používat je pro účely mimo jakékoli představy výrobců. V dřívějších dobách nebyly datové projektory tak běžné jako dnes a jejich vlastnictví bylo ekvivalentní hodnotě nového auta. Měli jsme zákazníka, který si moc přál promítat prezentace na stěnu, ale stovky tisíc korun na projektor neměl. Koupil si ale notebook, a protože to byl koumák, brzy přišel na způsob, jak si datový projektor doma vyrobit.
Stačil k tomu starý Meotar. Možná dnes už většina lidí ani netuší, co to bylo zač… Jednalo se o promítací přístroj vlastněný každou školou, na nějž se přikládaly průhledné fólie popsané fixem a takto vygenerované prezentace se v zatemněných místnostech při přednáškách promítaly na kdejakou bílou zeď (plátna byly zbytečným luxusem). Zbývalo nahradit fólii něčím akčnějším a měli jsme projektor. Zákazník neváhal pracně rozpitvat několikavrstvý panel displeje, odstranit z něj reflexní světlovod a výbojky a vyrobil takto kupodivu úspěšně plně funkční průsvitný LCD panel.
Ten přiložil na místo fólie a Meotar se postaral o reprodukci obrazu na bílé stěně. Po čase se rozhodl zákazník vynález vylepšit a zvýšit svítivost Meotaru odstraněním tlustého skla, na něž se pokládala fólie, potažmo nyní displej. Neznalost zákonů optiky měla za výsledek zcela mlhavý obraz (protože odstraněné sklo sloužilo jako obří čočka). Zákazník se tedy snažil posouváním variabilní části optiky obraz zaostřit, což se mu vzhledem k chybějící části nemohlo podařit. Povedlo se ale něco jiného, co zákazník nečekal. Displej notebooku se na několik minut, během nichž zákazník prováděl pokusy s ostřením, ocitl naplno v žáru výkonné lampy Meotaru. Výsledkem byla černá skvrna přes celý LCD panel a spálené krystaly v jedné vrstvě panelu. Panel se nám již rozchodit nepodařilo a výměna za nový tehdy stála zákazníka nějakých 70 % ceny notebooku.
Kupodivu nápad s Meotarem pravděpodobně inspiroval asijské výrobce, jelikož nedlouho poté se na trhu opravdu objevil komerčně prodávaný model notebooku s odnímatelnými zády displeje, určený namísto LCD rámečku pro zpětné projektory typu Meotar. Tuším, že se tehdy prodával pod názvem NoteStar (nebo Chicony) Matis.
Jak vyrobit z displeje zrcadlo
Zcela pravidelně se u nás objevují notebooky, které jejich majitelé zlikvidovali úzkostlivou péčí. Upalcovaná plocha LCD displeje láká odjakživa snaživé uklízečky a manželky manažerů k neautorizovaným servisním zásahům, které by dle nich měly vést k renovaci notebooků. Takže při úklidové sekvenci šéfovy kanceláře dojde i na leštění displeje pracovního stroje zanechaného na stole. Jak vypadá displej po zásahu takové uklízečky vyzbrojené hadrem a okenou, raději nepopisovat.
Stejného efektu dosahují také často majitelé notebooků s matným displejem, kteří závidí kolegům vlastnícím displeje lesklé. Rozhodnou se zbavit také svůj notebook domnělé „ochranné fólie“ a odkrýt tak nádherně lesklý povrch skleněné desky displeje. Zásadní problém spočívá v tom, že tato fólie neplní ani tak funkci ochrannou, jakože spíše zajišťuje polarizace světla a tím také čitelnost displeje pro uživatele.
Prostě a jednoduše – pokud si přejete mít displej krásně lesklý, pak jej buďto okenou, lihem, benzínem anebo jen nehtem zbavte té škaredé matné slupky na povrchu. Ve vypnutém stavu bude pak displej k nerozeznání od lesklých modelů a můžete jej používat jako zrcadlo. Jestliže jej pak chcete používat také ve stavu zapnutém, pak můžete maximálně vytvářet rozmazaná umělecká dílka ve stylu Rembrandta.
O troubě a troubovi
Úplně nakonec jsem si nechal příběh snad nejúsměvnější. Jednoho dne přinesl zákazník do našeho servisu notebooků přístroj, která vypadal spíše jako toust se sýrem čerstvě vytažený z toustovače. Plasty plynule obtékaly všechny škvíry a mezery, takže dostat se k CD mechanice anebo zastrčit do USB myš bylo prakticky vyloučeno. Taková ztuhlá rozteklá plastelína.
Přijímacímu technikovi to nedalo, aby se zákazníka nezeptal, jak se mu to stalo. Zákazník měl svůj notebook rád a velmi se bál domácích zlodějů. Proto vyhledával při odchodu z domácnosti vždy nejrůznější skrýše, do nichž pak notebook pro jistotu schovával. Když přemýšlel nad filozofií domácího zloděje, přišel na skrýš, do níž žádný zloduch určitě nepoleze. Začal schovávat při odchodu z domu notebook do kuchyňské elektrické trouby.
Jednoho dne přišla žena dříve domů a s úmyslem zhotovení teplé večeře zapnula předehřev trouby… Když se domácností linula štiplavá vůně tavícího se plastu, již bylo pozdě zachraňovat. Příběh má nečekaně šťastný konec. Přes strašlivý vzhled a celé to peklo, jímž musel notebook projít, kupodivu šel zapnout a normálně fungoval. Tedy až na rozteklou klávesnici.
Náhradní díly k neznámému modelu notebooku se tehdy sehnat nepodařilo. To ale zákazníkovi příliš nevadilo. Na jeho žádost jsme s pomocí pilky a kleští doslova rozlámali všechny pokroucené plasty, k tomu, co zůstalo, jsme napevno připájeli externí klávesnici a myš a z notebooku se stal odkrytý stolní počítač s pohnutým osudem. Když jsem zákazníka potkal po létech, nadšeně mi potvrdil, že notebook dosud funguje a slouží coby herní konzole pro děti.
V noteboocích řádí také hodní skřítkové
Čím náš seriál uzavřít? Myslím, že by neškodilo přidat nakonec příběh s větší dávkou optimismu. Tento se stál mně osobně a spadá spíše do oblasti duchařské, i když v tomto případě spíše v notebooku řádili hodní skřítkové.
Někdy kolem roku 2002 navštívil náš notebook servis zákazník s notebookem ACER TM212, který jeho žena obšťastnila pomerančovým džusem. Notebook měl rozleptanou klávesnici a zcela vyhořelé obvody nabíjení – místo čipu pro řízení nabíjení se skvěl v obvodech DC/DC měniče jen černý škvarek a i okolo něj byla deska poměrně zuhelnatělá. Oprava notebooku by obnášela výměnu celé základní desky, oprava měniče nebyla v tomto stavu možná. Záruční Acer servis se s ním samozřejmě o výměně základní desky zdarma nechtěl bavit .
Naproti tomu notebook na AC adaptér normálně fungoval. Baterii nenabíjel a ani nemohl, když už neměl čím. Zákazník byl z celé záležitosti rozlícen, ale investovat do výměny desky nechtěl a koupil si ihned notebook nový. Takže jsem se s ním dohodnul a notebook v tomto stavu odkoupil za 15 000 Kč, když nový stál tehdy v Makru 39 990 Kč.
Celý jsem jej vyčistil, zakoupil novou klávesnici a notebook slouží dodnes, i když pochopitelně jen na AC adaptér, což ale až tak moc nevadilo. Vadný akumulátor jsem ponechal uvnitř, aby místo něj nezela velká díra. Takto fungoval stále připojený do sítě 2 roky, když jednoho dne se stalo něco neuvěřitelného. LEDka signalizující nabíjení začala náhle blikat. Považoval jsem to za nějaký náhodný stav (notebooky občas dělají i věci nelogické, když jim prostě švihne v bedně). LEDka ale blikala i následující den, ale co bylo pro mne větším překvapením – po odpojení od adaptéru notebook několik hodin fungoval na akumulátor. Notebook prostě zničehonic začal nabíjet. Jelikož na nadpřirozeno nevěřím, ale chtěl jsem záhadě přijít na kloub, ihned jsem vzal šroubovák a notebook demontoval. Měl jsem podezření, že mi nějaký hodný kolega chtěl udělat radost a vyměnil v notebooku základní desku.
Nebylo tomu tak. Na místě nabíjecího čipu byla známá černá díra a zuhelnatělý čtvereční centimetr plošného spoje zcela jasně vypovídal o tom, že deska je jednak původní a jednak tady nemá co nabíjet. Notebook jsem tedy udiveně složil s tím, že se zeptám na názor dalších kolegů. Bohužel, po opětovné montáži notebooku až do dnešních dní už se notebook nikdy o nabíjení baterky nepokusil. Dodnes nad tím kroutím hlavou a vysvětlení neznám. Zato poučení jsem si z události vzal a rád bych se o ně se všemi podělil.
Když se vám v notebooku zabydlí hodný skřítek, nechte ho už tam a nevyhánějte jej! Již se podruhé nevrátí. Jinými slovy – jak vždy říkal jeden z mých velice zkušených techniků – pokud něco funguje, nevrtejte se v tom a nechte to fungovat. Přeji všem majitelům notebooků, aby se jejich miláčkům katastrofy vyhýbaly a aby dokázali rozeznat křehkou hranici mezi údržbou přístroje a jeho systematickou likvidací.
Odkazy na další díly:
1. Jak správně vybrat moderní notebook
2. Hrubé lidské síle ani notebook neodolá
3. Notebooky vodu nerady, alkohol jim nevadí
4. Vaříme s notebookem: Co dokáže udělat teplo
5. Notebook elektřinu vyžaduje, avšak krmit opatrně!
6. Software: Duše notebooku, a jeho zlí duchové
7. Fotky, filmy, dokumenty: Jak přijít o to nejcennější
8. Co dělat při poškození notebooku
9. „Poškozený“ notebook: Kdy nevolat servis
10. Perličky z praxe: O vynalézavosti majitelů notebooků
Seriál pro vás připravil Aleš Jakimov ze společnosti ABAX servisní centrum, poskytující celoplošně Acer servis, Asus servis, HP servis a notebook servis ostatních značek notebooků.
Se servisem notebooků má autor osobní zkušenosti – 5 let působil jako technik, jehož rukama prošlo cca 6 000 notebooků s nejrůznějšími závadami, nyní již 15 let řídí servisní společnost poskytující cca 10 000 servisních oprav ročně pro klienty v celé ČR. Více na http://www.abax.cz/.